Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play Windows Store

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Ve studiu

5 otázek pro Prague Conspiracy

Můj soundtrack

Kristýna Kolocová

Čerstvé (z)boží

Nèro Scartch

Headliner 1/3

Coldplay

Headliner 2/3

Chris Martin

Headliner 3/3

Coldplay

Tipy

35 zaručených vánočních dárků

Rozhovor

Prostitutes

Star Wars

9 hudebníků, které provází Síla

Headliner

KLARA.

Rozhovor

Chris Corner

Art

7 nej uměleckých obalů

Jackie Crash

YellowCard

Téma

Poslední dny Johna Lennona

Story

Motley Crue

R.I.P.

Ice B byl bůh

Reportáž

Slza

TOP

9 největších vánočních hitů

Rozhovor

Struneři

Ženský element

Grimes Ještě divnější, než se zdá

Rozhovor

Anti-Flag

Televize

Videorama

TOP

11 pánů kteří znějí jako dámy

Vizuál

Warren FU

Retro

Frank Sinatra

Rozhovor

Katarína Knechtová

Test

H-D Kvíz

Insider

Barry Dickin

Song Story

Chris Isaak

Enface

Wolf Alice

Story

Johny Depp

Kalendárium

Památné dny

Hip Hop 1/2

Elementy ulice

Hip Hop 2/2

Dian

Klasika

Teď vážně

Folk

Bez cancáku

Mluvené slovo

Vyprávěj

Hard & heavy

Ocelové srdce

Jazz a blues

Bluesbar

Indie

Ty kytary!

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Odjinud

Mimochodem

Recenze měsíce

Adele

Recenze

Recenze 17. 12. 2015

Recenze

Recenze 3. 12. 2015

  •  
     

    rec

     

    enze

     
     

    11

    recenze

    1

  • zpet

    Slza

    Katarze

     

    Celibát

    Šmoulové hrají Kryštofy

    Slza na sebe strhla pozornost, ale vyniká zejména plytkostí.

    Debutová deska dvojice Slza má svým způsobem cestu už vyšlapanou – fenomenální úspěch na YouTube a tvroba přesně mířená na cílovku internetové mládeže skvěle zaplnily výraznou díru na trhu. Jenže něco za něco, úspěch na tomto poli zároveň vyžaduje maximální srozumitelnost, která bohužel často sklouzne k jednoduchosti, šablonovitosti až plytkosti, což je bohužel i tento případ. A pokud to milosrdná stopáž tříminutových singlů Celibát nebo Lhůta záruční dokázala maskovat, dlouhohrající deska to odhaluje v plné nahotě.

    Dvojice prostě nevyzrála natolik, aby dokázala nahrát hodnotné elpíčko. Motá se na pětníku, snaží se o krajčovskou poetiku, ale rýmovačkami připomíná spíš Šmouly (a ti ještě měli jakýs takýs vtip díky Fanánkovi). Jasně, jsou tu potenciální synthpopové hity jako Atrakce nebo Vstříc nekonečnu, ale většina materiálu je prostě jen slaboučký mainstream jako přes kopírák.

    Slza žádnou katarzí neprochází, naopak. Působí jako duo hrající dokola jednu – a ještě ne zrovna zábavnou – písničku. Velkou roli v tom hrají naprosto zoufalé texty založené na opakování slovesných tvarů, Slza téměř každou skladbu staví na rýmech typu řvát / lhát / rvát / ptát. Vzhledem k tomu, že jsou texty podávány ukňouraným zpěvem bez šťávy, zábavným asi jako tahání šňůry z vysavače, člověk už to prostě dál nechce poslouchat. Čtrnáctiletým holkám to nevadí a nevadí to evidentně ani Slze, takže proč ne, ať si takhle klidně hrají dál. Nesmí se ale divit, že kritici a lidé mimo cílovku jejich tvorbu nepobírají. Proč? Na to je Katarze jasnou odpovědí.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Lhůta záruční

    2. Atrakce

    3. Celibát

    4. Etikety

    5. V dešti zášti

    6. Vstříc nekonečnu

    7. Katarze

    8. Fáze pád

    9. Pozice off

    10. Pouta

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    2

  • zpet

    Kurt Cobain

    Montage of Heck The Home Recordings (Deluxe)

     

    What More Can I Say

    Trapné kopání do mrtvol

    Jestli si trochu vážíte sami sebe, svého dobrého hudebního vkusu, Kurta Cobaina i Nirvany, nekupujte, nestahujte a neposlouchejte.

    Předně – je třeba si vyjasnit pár věcí. Byl jsem zasažen grunge vlnou možná víc, než by se mohlo zdát. Kurta Cobaina považuju za nadstandardně talentovaného psychopata, jakých se rodí pět za století. Proti němu je Dave Grohl jenom pionýrský hochštapler, který zpoza bicích odkoukal, jak to má asi znít, ale nikdy to jako Kurt necítil. Je sice úspěšný, vyprodává arény, velrybím gejzírem rozprašuje svůj pologramotný humor a napsal i dost hitů (berte lehce s nadsázkou, jak jinak). No a co? Kurt Cobain byl jenom jeden a tak by to mělo zůstat. Je mi jasné, že záhady obecně a záhadná úmrtí obzvlášť lákají různá individua s nejrůznějšími pohnutkami vykopávat hroby a persona Kurta Cobaina je k tomu jako stvořená. Když odhlédneme od různě přijatého dokumentu, jsme nuceni zaujmout stanovisko ke kompilaci raných demonahrávek a jiných obskurit pocházejících z krabice od bot, která měla být navždy veřejnosti zapovězena. Jenom úchyl by se chtěl proposlouchávat tunou neladících, nesmyslně lo-fi nahraných opileckých a narkomanských blábolů, případně výjimečně střízlivých hudebních fórků. Ne, opravdu mě nezajímá, jak zněla úplně první brnkačka Smells Like Teen Spirit, Been A Song či spousta jiných věcí. Nechci pitvat intimitu vzniku skladeb, které měly, mají a budou mít obří vliv na minimálně dalších deset let hudební evoluce. Dokument samotný považuju za velmi subjektivní, byť poměrně povedený retrospektivní pokus kompilovat archiv Kurta Cobaina do tvaru, který je koukatelný a zároveň má jing a jang prvky schizofrenní „vyváženosti“ totálně neukotveného génia. Jeho audioextenzivní urputnost je pro mě osobně výsměch, znevážení, nepochopení a necitlivé rozprodávání pozůstalosti, srovnatelné s namočením do urny s Cobainovým popelem v domnění, že to je strašná prča. Ne, není, je to trapné, stejně jako nápad vydávat tohle. Jestli si trochu vážíte sami sebe, svého dobrého hudebního vkusu, Kurta Cobaina i Nirvany, nekupujte to, nestahujte a neposlouchejte.

    Kay Buriánek

    text

     

    1. The Yodel Song

    2. Been A Son (Early Demo)

    3. What More Can I Say

    4. 1988 Capitol Lake Jam Commercial

    5. The Happy Guitar

    6. Montage Of Kurt

    7. Beans

    8. Burn The Rain

    9. Clean Up Before She Comes (Early Demo)

    10. Reverb Experiment,

    11. Montage Of Kurt II

    12. Rehash

    13. You Can’t Change Me / Burn My Britches / Something In The Way (Early Demo)

    14. Scoff (Early Demo)

    15. Aberdeen

    16. Bright Smile

    17. Underground Celebritism

    18. Retreat

    19. Desire

    20. And I Love Her

    21. Sea Monkeys

    22. Sappy (Early Demo)

    23. Letters To Frances

    24. Scream

    25. Frances Farmer Will Have Her Revenge On Seattle (Demo)

    26. Kurt Ambiance

    27. She Only Lies

    28. Kurt Audio Collage

    29. Poison‘s Gone

    30. Rhesus Monkey

    31. Do Re Mi (Medley)

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    3

  • zpet

    CeeLo Green

    Heart Blanche

     

    Music To My Soul

    Škrtat, škrtat, škrtat

    Velký hlas toho na páté desce CeeLo Greena zachrání hodně, ale vkus nesupluje.

    Takových hudebních zklamání, jako bylo loňské vystoupení CeeLo Greena na festivalu Hip hop kemp, člověk za život (naštěstí) moc nezažije. Sympatický tlouštík, který umí hlasem omedit ucho, přes všechny hity v repertoáru předvedl nevkusně splácanou parodii na koncert, ze které víc než písničky utkvěly taneční výkony polostriptérek bez pohybového talentu, které si přizval na pódium. Jeho pátá deska je s tou hrozivě šantánovou zkušeností nesrovnatelná. Ve studiu dávají zdroje, z nichž CeeLo Green muzikálně čerpá, mnohem větší smysl. A na rozdíl od pódia také bez problémů všechny písničky udýchá. Dokud se všechna pozornost upírá na hlas, je novinka v pořádku. Začátek má dokonce slibný, skladby jako Est. 1980ß nebo Mother May I mají odpich a lehkost a vnitřní hitovost. Jenže s postupující stopáží CeeLo zase dojíždí na nedostatek nadhledu a toho, co lze shrnout slovem vkus. Příšerná osmdesátková diskotéka Tonight vás zprudí i za pár vteřin, než ji stačíte přeskočit. A podobné momenty jsou na desce čítající patnáct skladeb ještě minimálně tři. Heart Blanche je tak dalším důkazem, že mít skvělý hlas samo o sobě nestačí, že to chce i producenta, který vám dokáže říct nebo alespoň naznačit, co je a co není dobrý nápad. A když už ne, tak nad mixem nemilosrdně opakovat: škrtat, škrtat, škrtat.

    Honza Vedral

    text

     

    1. Heart Blanche Intro

    2. Est. 1980’s

    3. Mother May I

    4. Working Class Heroes (Work)

    5. Tonight

    6. Robin Williams

    7. Sign Of The Times

    8. Green Sings The Blues

    9. Music To My Soul

    10. Race Against Time

    11. Better Late Than Never

    12. Smells Like Fire

    13. Purple Hearts
    (Soldier Of Love)

    14. Thorns

    15. The Glory Games

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    4

  • zpet

    Matej Benko

    Planety

     

    Venuše – Klára Vytisková

    Rozpačitý výlet do vesmíru

    Tvorba klavíristy Mateje Benka v novém projektu Planety zní místy nejistě a infantilně. Vzhledem k cílovce se mu to ale možná tentokrát dá odpustit.

    Projekt Planety je podle Benkových slov věnován především dětem. Jako zábavná forma vzdělávání pro nejmladší cílovou skupinu se dá tedy jeho vyznění pochopit. Bohužel se albu především po textové stránce několikrát stane, že zakulhá a spadne do polohy, ze které by nám i jako dětem bylo přinejmenším trochu trapně. Naštěstí se Benkovi coby výhradnímu autorovi hudby i textů vždy podaří trochu napravit reputaci jednou z dalších písní, zvláště povedeně a nenuceně působí lyričtější a vážnější polohy.

    Každou skladbu na desce zpívá jiný interpret a kaž­dá představuje jinou planetu nebo jiné vesmírné těleso. To dává Planetám možnost kličkovat mezi náladami a žánry. Už zmíněné textové nedostatky pak solidně vyvažuje a občas i zastiňuje hudební složka. Benkova hudba plyne logicky a svižně a s jazzovou nadrzlostí se pouští i do popových forem. Výsledek zní kupodivu příjemně a přirozeně, k čemuž přispívá i excelentní instrumentální obsazení v čele se samotným Benkem nebo kytaristou Peterem Binderem.

    Celek sice může místy působit rozpačitě a může dojít i k potřebě přeskakovat tracky, rozhodně však neuráží. Jedná se o odlehčený a řemeslně, až vtipně zvládnutý projekt slušné sestavy muzikantů. Zvlášť povedeně působí Země Markéty Foukalové, Měsíc Ondřeje Rumla nebo Jupiter Radka Pastrňáka. Úlet nastává v retro rap-funkové písni Neptun, kterou deklamuje Oto Klempíř. Nicméně, proč ne? Jen toho Richarda Müllera už by měl konečně zase někdo nechat zpívat slovensky a vlastní věci. Ale to už bychom toho chtěli moc.

    Vojta Libich

    text

     

    1. Slunce – Richard Müller

    2. Merkur – Michael Kocáb

    3. Venuše – Klára Vytisková

    4. Země – Markéta Foukalová

    5. Měsíc – Ondřej Ruml

    6. Mars – Xavier Baumaxa

    7. Jupiter – Radek Pastrňák

    8. Saturn – Milan Cimfe

    9. Kometa – Yvonne Sanchez

    10. Uran – Matej Benko

    11. Neptun – Oto Klempíř

    12. Pluto – Dan Bárta

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    5

  • zpet

    Enya

    Dark Sky Island

     

    So I Could Find My Way

    Na dobrou noc

    Kulervoucí comeback se nekoná, ale ve světě irské zpěvačky čas plyne zkrátka jinak.

    Benjamin Franklin tvrdil, že na světě jsou jen dvě jistoty – daně a smrt. Kdyby žil v dnešní době, svůj seznam by mohl rozšířit ještě o Enyu. Tedy v tom významu, že neměnnost její tvorby je také jistá. Na jednu stranu díky bohu. Kdyby se irská zpěvačka rozhodla jít progresivní cestou, nejenže by se světem bylo cosi v nepořádku, ale spousta lidí by také přišla o balzám na své zlomené a ztrápené duše.

    Kdo ví, proč se vůbec Enya po sedmileté pauze rozhodla vrátit s novým albem, navíc když čas jejího panování už vskutku dávno pominul. Možná z nátlaku fanoušků, možná jen chtěla dát hudebnímu světu vědět, že je stále zde. Dark Sky Island je asi její melodicky nejkonkrétnější deskou, ale i tak působí poněkud nedotaženým dojmem. Celá je zabalena do klidného, líbivého, tradičně lyrického obalu, jako ukolébavka na dobrou noc.

    A ono to vlastně stačí. Enya asi nikdy neměla ambice vyprodávat obří koncertní haly, tam by se její hudba totiž ani nehodila. Daleko příznačnějími místy by byly přírodní scenérie či chrámy. A pokud je zpěvaččiným cílem především přinést útěchu a úlevu do dnešní uspěchané doby, nelze se na ni kvůli neustálému opakování hudebních motivů snad ani zlobit. A to i přesto, že Dark Sky Island rozhodně není jejím nejsilnějším albem. V diskografii má dynamičtější i barevnější kusy.

    Michael Švarc

    text

     
     

    1. Humming…

    2. So I Could Find My Way

    3. Even In The Shadows

    4. The Forge Of Angels

    5. Echoes In Rain

    6. I Could Never Say Goodbye

    7. Dark Sky Island

    8. Sancta Maria

    9. Astra Et Luna

    10. The Loxian Gate

    11. Diamonds On The Water

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    6

  • zpet

    Katarína Knechtová

    Prežijú len milenci

     

    Bezpečné priepasti

    Méně je více

    Třetí řadovka Kataríny Knechtové může být zlomová. Je totiž zatím její nejlepší.

    Tvrdit, že v jednoduchosti je krása, je sice otřepané klišé, na pravdě tohoto výroku to však nic nemění. A této filozofie se na své třetí desce drží i slovenská písničkářka Katarína Knechtová. Oproti předešlé se oprostila od experimentování s elektronickým zvukem a nechala vyniknout živé nástroje. Výsledkem je zatím nejpřirozenější a nejpříjemnější album její sólové kariéry.

    Vlastně je až s podivem, kolik Čechů nemůže Knechtové přijít na jméno a má ji zafixovanou jako „tu zpěvačku z Pehy“. Jenže ta doba je už dávno pryč a Knechtová dokazuje, že jako sólistka obstojí. Umí napsat neotřelé i silné melodie, i když možná ne tolik atraktivní pro rádia. Prostší, civilnější aranžmá skladbám z Přežijú len milenci pak vyloženě sluší.

    Písně nejsou podbízivé ani povrchní, mají duši i hloubku. Je očividné, že deska nebyla šita horkou jehlou, ale práce na ní začala až s do puntíku připraveným materiálem. Knechtová zkrátka objevila polohu, která jí velmi dobře sedí, ať už v niterných baladách, či kytarových pohodovkách. Navíc dokazuje, že spadat do škatulky české nebo slovenské populární hudby už dávno neznamená stigma.

    Michael Švarc

    text

     

    1. Motýl’ hlavolam

    2. Naveky

    3. 3 gramy

    4. Bezpečné priepasti

    5. Kým budem nemá

    6. Isabel

    7. Srdce z papiera

    8. Keď s námi Boh hrá iba hru

    9. Prežijú len milenci

    10. Zem je gul’atá

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    7

  • zpet

    Barbora Poláková

    Barbora Poláková

     

    Nafrněná

    Žádná recese

    Debut Báry Polákové je dospělejší, než se mohlo očekávat.

    Herečku (a nyní už oficiálně i zpěvačku) Barboru Polákovou má spousta posluchačů zafixovanou jako recesistku, a to díky jejím písním Kráva a Nafrněná. Je však na čase se s představou věčně sebeironické holky rozloučit. Poláková je na debutu totiž mnohem více melancholická než úderně vtipná. A je vlastně až překvapivé, jak její druhá a naprosto odlišná poloha funguje. Ale nalézt hranici mezi vkusnou sentimentalitou a parodickou fraškou je občas hra s ohněm, a tak se ani Poláková místy nevyhne zbytečnému patosu.

    Hudebně, zvukově i aranžérsky přitom albu nejde vlastně nic vytknout – všech deset písní má neotřelé melodie i své vlastní specifické nálady, v těch je navíc opravdu různorodé. Jsou zde ultimátní lovesongy, jiskrné vypalovačky nebo glosující písně jako je hned úvodní Generace. Poláková má navíc tu výhodu, že je herečka, tudíž ke skladbám přistupuje s dikcí sobě vlastní.

    Největším kamenem úrazů tak zůstávají některé texty, při kterých se dostaví pocit, jestli jsou míněny vážně, či nikoli. Je to trochu paradox, protože lze tvrdit, že právě texty jsou tím, co tak zpopularizovalo Nafrněnou a Krávu. Ale pravděpodobně se v oněch nejasných případech jedná jen o přešlap, jelikož v jiných písních Poláková dokazuje, že jí nedělají problém ani poetičtější obraty a že zvládá víc než jen „absolutní rým“.

    Michael Švarc

    text

     

    1. Generace

    2. Nafrněná

    3. Ona

    4. Krosna

    5. Milo

    6. Ráda

    7. Ego

    8. Kdo je tady víc

    9. Hlava

    10. Kráva

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    8

  • zpet

    Klára Vytisková

    HOME

     

    Home

    Hračičkový pop

    Jak zvednout český mainstream a zároveň zůstat v něčem pozadu.

    Trvalo to dlouho, ale sólová deska Kláry Vytiskové je konečně venku. Singly Survival, Home a Country Girl už kolují českým internetem dlouho (mimo Home přes dva roky!) a dá se z nich dobře vyčíst, jak bude znít zbytek desky. Synthpop ve středním a pomalém tempu zpěvačce svědčí, je přirozená a vůbec nezní křečovitě, když v textech najede do osobnější roviny. Naopak, desek, na kterých by tak dobře korespondovala hudba se slovy, u nás moc nevychází.

    Hudebně je to trochu jiná situace. V našem regionu jde jednoznačně o zvukově unikátní album, ale světový ženský pop přinesl jen během letoška několik desek, za kterými bohužel Home zaostává. Není to chyba Vytiskové, nikdo po ní nemůže chtít, aby byla českou Ellie Goulding, ale trochu to vypovídá o celkové situaci na naší scéně – zatímco kytarově a elektronicky srovnáváme se západní scénou krok, v popu ještě rezervy nějaký čas budeme mít.

    To nic nemění na tom, že Home je prostě hezká a nenucená deska. Místy intimní, místy jako kdyby chtěla ovládnout parket. Je otevřená, aranžérsky hračičkovská, nemlátí prázdnou slámu a v zemi, která vstává s Impulsovic, může střednímu proudu tu laťku nastavit trochu výš.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Intro

    2. Survival

    3. Home

    4. Forever

    5. Velvet ft. Mike Trafik

    6. Diggin‘ Deeper

    7. Country Girl

    8. Stuck On You

    9. Down Down Down

    10. I Believe

    11. Survival (bonus remix)

     
     
     

    11

    recenze

    9

  • zpet

    Arca

    Mutant

     

    Soichiro

    Vzrušení z nové planety

    Mutant je jako digitální vážná hudba z budoucnosti, ke které teprve budeme muset dostat manuál.

    Ano, chovám neskrývanou sympatii k hudebním mimozemšťanům. Těm, kteří u mých textů postrádají hudební erudici, můžu snad jen vzkázat, že budeme asi každý na jiné lodi, možná na jiné planetě. Hudba není v letech na scéně (Olympic), hlasu bohyně (Lucie Bílá), ani zdánlivých zásluhách (leckdo). Opravdová hudba je totiž emocionální ponor do abstraktních vod; žádná měřítka, běžné míry či komparace na ni neplatí. Může nás buď hluboce zasáhnout, nebo bez povšimnutí minout. Vše mezi, a není toho zrovna málo, je jen kalkul a konzum. Arca, vlastním jménem Alejandro Ghersi, je z venezuelského Caracasu. Žije v Londýně a hudební produkci se úspěšně věnuje už několik let a má za sebou slušné zářezy. Podílel se na jednom z bezpochyby nejdůležitějších alb dekády Yeezus od Kanye Westa, spolupracoval s Hudsonem Mohawkem, má prsty na nepochopitelně brilantní produkci FKA Twigs a svoji stopu zanechal i na desce Vulnicura od Björk.

    To je velmi impresivní list kooperací, ale fakt je, že Arca si udělal jméno už před třemi lety svým prvním a dnes již legendárním mixtapem &&&&&, který byl opravdu jako z Marsu.

    Pohybovat se a orientovat v současné elektronické hudbě je velmi těžké. Je navýsost generická a díky softwarovým vychytávkám může dělat kdokoli cokoli i bez zjevných hudebních predispozic. Dnes je tohle hudební odvětví víc než cokoli jiného hlavně matematika, přičemž základním předpokladem k úspěchu je znalost prostředí (rozuměj momentálně nejpopulárnějších trendů) a obratnost v digitální produkci. Hudba jako taková šla už dávno stranou a talent je přežitek. Arca tohle novodobé dogma zas a znovu nabourává. Nejenom ve službách těch ostatních, ale především na svých vlastních deskách, které jsou totálně bez hranic a odkrývají jeho bezbřehou hudební imaginaci. Druhé album Mutant, stejně jako debut Xen, vydané na sofistikovaném labelu s tradicí Mute, je elektronická avantgarda se vším všudy. Je jako paralelní penetrace vnitřních světů, jiných dimenzí s tu velmi jemnými strukturami, jindy agresivních jako roje zmutovaných sršňů. Je jako digitální vážná hudba z budoucnosti, ke které teprve budeme muset dostat manuál. I tak si tu krásu můžeme užívat i dnes, pokud netrpíme zbytečnými předsudky, nejsme sešněrováni dogmatickým lpěním na standardním škatulkování a nechybí nám odvaha trochu si zašpinit uši. Mutant je jako geniálně vzrušující povrch nově objevené planety a Arca sám je negeneticky stvořený klon Aphex Twina.

    Kay Buriánek

    text

     
     

    1. Alive

    2. Mutant

    3. Vanity

    4. Sinner

    5. Anger

    6. Sever

    7. Beacon

    8. Snakes

    9. Else

    10. Umbilical

    11. Hymn

    12. Front Load

    13. Gratitude

    14. EN

    15. Siren

    16. Extent

    17. Enveloped

    18. Faggot

    19. Soichiro

    20. Peonies

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    10

  • zpet

    Čankišou

    Supay

     

    Frida

    Deska jak od H. G. Wellse

    Čankišou se po čtyřech letech vrací jako silní vypravěči

    Dá se vůbec hovořit o vyprávění, když nerozumíme jedinému slovu? Dá. Minimálně brněnští Čankišou to dokázali. Na nové desce se vrací ke kořenům, trochu zhrubli, přidali na rockové poloze, zvýraznili kytary. Jejich signatury, rozdivočelá instrumentalita a tajemná řeč lidu Čanki ale stále zůstaly. I trochu toho etna fiktivního národa tu zůstalo, byť oproti minulým nahrávkám ustoupilo.

    Primární devizou Supay je ale právě ten příběh. Nejen reálný o společné práci s fanoušky skrze crowdfunding. Ten druhý, hlubší, ten, který vypráví o boji jednonohého lidu Čanki proti jednookým bytostem Supay.

    Může za to už obal desky, ze kterého na nás těká jediné oko kyklopovo schované v jakémsi keři, jehož větvemi hýbe vítr. Doslova, přiložený plastový list s černými pruhy totiž obálku pomocí optického klamu hravě rozhýbe. Na zadní straně desky pak čteme vzkaz dobrodruha, který v pralese vede nerovný boj s jednookými stvořeními. A uvnitř, po vložení CD do přehrávače, pak čeká člověka mohutný nával atmosférické alternativy, která by kromě vlastního příběhu mohla být skvělým soundtrackem například k povídce Země slepců od H. G. Wellse. Až takové myšlenky deska Supay evokuje. Klobouk dolů.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. KaBouri

    2. Nomadisavej

    3. Frida

    4. Tura gasa Turo to

    5. Sar di va

    6. Korobori

    7. Saribe

    8. Nasaparé

    9. Simej

    10. Lomana Daj

     
     
     
     
     

    11

    recenze

    11

 
×
Čtete:
2015/12
Recenze 3. 12. 2015

Duel

Mandrage

Recenze

SMS Recenze

Naživo

Kraftwerk

Naživo

Everything, Everything

Naživo

Editors

Naživo

Converse

Naživo

A Place to Bury Strangers

Naživo

Wombats

Naživo

Whitesnake

Naživo

Cassandra Wilson

Naživo

Slash

Naživo

Máchův Brooklyn

Naživo

IAMX

Naživo

Ben Cristovao

Naživo

ZAZ

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.